Ústavní soud PV 4/2025
Ústavní soud řešil, zda Nejvyšší správní soud ústavně souladně odůvodnil svůj závěr, že stěžovatel musí svůj nárok na úroky z neoprávněně vybraného cla, které mu bylo vráceno až po několika letech, uplatnit prostřednictvím žádosti o náhradu škody a dalšího řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu. Dospěl k závěru, že nikoliv.
Stěžovatel je podnikatel, kterému celní úřad (vedlejší účastník) na základě kontroly po propuštění zboží v roce 2014 dodatečně vyměřil dovozní clo a penále; učinil tak proto, že stěžovatel zařadil dovážené zboží (zjednodušeně řečeno videokamery) do špatné položky kombinované nomenklatury s nižší celní sazbou. Stěžovatel vyměřené clo zaplatil. Dodatečné platební výměry z roku 2014 byly později v letech 2018 a 2020 změněny či zrušeny. Stěžovatel se následně proti celnímu úřadu domáhal zaplacení úroků z nesprávně stanoveného cla. Protože mu správní orgány nevyhověly, obrátil se na soudy. Krajský soud stěžovateli nevyhověl. Dospěl k závěru, že při vrácení nesprávně stanoveného cla nelze nárokovat zaplacení úroků podle § 254 daňového řádu. Podle krajského soudu je správce daně vázán především čl. 116 Celního kodexu EU, který problematiku vrácení nesprávně stanoveného cla komplexně upravuje. Podle něj platí, že vrátí-li celní orgány clo, nejsou povinny platit úroky, které musí být zaplaceny pouze tehdy, nebylo-li rozhodnutí o vrácení cla provedeno do tří měsíců ode dne jeho přijetí. Celní zákon žádnou úpravu úroků z vráceného cla neobsahuje. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele zamítl. V případě § 254 daňového řádu nejde o „vnitrostátní předpis“, který by ve smyslu čl. 241 Celního kodexu Společenství nad rámec unijní úpravy stanovil České republice povinnost platit úroky z vráceného cla.
První senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaromír Jirsa) zrušil rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Toto rozhodnutí porušilo základní právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené ve spojení se základními právy na ochranu vlastnictví a projednání věci bez zbytečných průtahů.
Podle dosavadních zjištění správních soudů měl stěžovatel legitimní očekávání, že mu nárok na úroky z neoprávněně vybraného cla v souladu s judikaturou Soudního dvora Evropské unie vznikl. Jelikož Nejvyšší správní soud ústavně konformně neodůvodnil svůj závěr, proč musí stěžovatel svůj nárok na úroky z neoprávněně vybraného cla nezbytně uplatnit prostřednictvím žádosti o náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. a oddálit tak konečné vyřešení své letité kauzy, porušil základní právo stěžovatele na soudní ochranu ve spojení s jeho základními právy na ochranu vlastnictví a projednání věci bez zbytečných průtahů.
V další fázi případu bude na Nejvyšším správním soudu, aby o věci stěžovatele rozhodl znovu, a to v souladu se závaznými závěry tohoto nálezu. Na Nejvyšším správním soudu především bude, aby opětovně zhodnotil, zda stěžovateli nárok na výplatu úroků z neoprávněně vybraného cla skutečně vznikl. V tomto smyslu je především třeba znovu pečlivě zvážit, zda bylo clo podle jednotlivých zrušených či změněných dodatečných platebních výměrů vybráno v rozporu s právem EU. To soud učiní zhodnocením příslušných rušících či měnících správních rozhodnutí. Na Nejvyšším správním soudu dále případně bude, aby účastníky konkrétně instruoval o účinném a rovnocenném prostředku, prostřednictvím kterého by měl stěžovatel nárok na úroky z neoprávněně vybraného cla uplatnit, a to po přesvědčivém zhodnocení v úvahu přicházejících alternativ.
Právní věta:
Neodůvodní-li soud ústavně konformně, proč musí stěžovatel svůj legitimně očekávaný nárok na úroky z neoprávněně vybraného cla nezbytně uplatnit prostřednictvím žádosti o náhradu škody po státu [podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)], poruší základní právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení se základními právy na ochranu vlastnictví a projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 11 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2293/23 je dostupný 
zde (869 KB, PDF).