Ústavní soud TZ 20/25
Ústavní soud se zabýval otázkou, zda Nejvyšší soud v řízení o dovolání vedlejší účastnice náležitě posoudil právní poměr vzniklý mezi soukromou vysokou školou a její studentkou, zejména v kontextu autonomie vůle a ochrany slabší strany v soukromoprávním styku. Dospěl k závěru, že nikoliv. V řízení nebyly dodrženy všechny aspekty civilního soudního procesu, zejména právo na řádné odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Stěžovatelka (VŠEM) je soukromá vysoká škola. Vedlejší účastnice byla přijata ke studiu bakalářského studijního programu na této škole. V říjnu 2019 podepsala smluvní prohlášení, ve kterém se zavázala dodržovat v průběhu studia práva a povinnosti spojené se studiem, včetně závazku hradit „školné“. Vedlejší účastnice stěžovatelce uhradila za první ročník studia v roce 2019/2020 platbu ve výši 40 000 Kč. Na konci prvního ročníku však požádala o ukončení studia. Stěžovatelka ji následně upozornila na pohledávku ve výši 170 000 Kč, která měla představovat administrativní poplatky po ukončení studia a poplatky za druhý a třetí ročník. Poté se škola po své bývalé studentce domáhala zaplacení částky soudní cestou.
Okresní soud žalobu na zaplacení částky 170 000 Kč zamítl. Nárok podle něj odporoval zákonu o vysokých školách. Poplatky, jejichž úhrady se žalobou stěžovatelka domáhala, totiž nebyly spojeny se studiem. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání. Krajský soud rozhodnutí okresního soudu změnil tak, že je vedlejší účastnice povinna stěžovatelce zaplatit 170 000 Kč. V kauze následně zasáhl Nejvyšší soud, který shledal dovolání studentky přípustným, co do otázky, zda nedostatek předepsané registrace vnitřních předpisů školy podle zákona o vysokých školách způsobuje jejich neplatnost v soukromém právu, neboť tato otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Podle skutkových zjištění byl ve smlouvě uzavřené mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí sjednán závazek k úhradě poplatků, jež jsou předmětem tohoto sporu, s odkazem na nařízení rektora č. 01/2015. Toto nařízení nebylo registrováno ministerstvem, proto nenabylo podle Nejvyššího soudu v souladu s § 36 odst. 4 zákona o vysokých školách platnost a nevyplývají z něj práva a povinnosti k úhradě poplatků za studium. Nebylo tedy možné dovodit, že strany sjednaly poplatky, které se studentka zavázala v případě předčasného ukončení studia uhradit. Vzhledem k tomuto závěru Nejvyšší soud uzavřel, že se již nemusel zabývat další dovolací otázkou, zda je smlouva o studiu uzavřená mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí smlouvou spotřebitelskou. Nejvyšší soud změnil rozsudek krajského soudu tak, že potvrdil rozsudek soudu okresního. Stěžovatelka se následně ústavní stížností obrátila na Ústavní soud.
Druhý senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Kateřina Ronovská) stěžovatelce vyhověl. Zrušil rozhodnutí Nejvyššího soudu pro porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Právní poměr sjednaný smluvně mezi soukromou vysokou školou a studentem, jehož předmětem je poskytování vzdělávání za úplatu, je především vztahem mezi dvěma osobami v soukromoprávním styku (obchodní korporací a fyzickou osobou). To ale nevylučuje existenci jejich vzájemných veřejnoprávních vztahů, které mají základ v zákoně o vysokých školách a dalších právních předpisech. S ohledem na nezávislost uplatňování soukromého práva na právu veřejném je ale třeba při posuzování neplatnosti soukromoprávního jednání pro rozpor s předpisy veřejného práva vždy zohlednit, zda smysl a účel zákona vyžaduje, aby mělo porušení veřejnoprávní povinnosti za následek i neplatnost soukromoprávního jednání. Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací praxi upřednostňuje svobodnou vůli jednajících a základní koncepční přístup preference platnosti právních jednání před jejich neplatností. Nejvyšší soud v posuzovaném případě nepřinesl dostatečnou právní argumentaci o tom, proč by měla být ujednání smlouvy uzavřené mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí řízení neplatná.
Ústavní soud vytkl Nejvyššímu soudu, že ač je zákonem povolán ke sjednocování judikatury v civilních věcech a k výkladu zásadních právních otázek, ve svém rozhodnutí rezignoval na řádné odůvodnění, čímž zasáhl do práva stěžovatelky na soudní ochranu. Nejvyšší soud se totiž nevypořádal s otázkami, které mu byly v dovolání položeny. Jako důvodnou shledal pouze dovolací otázku, zda nedostatek registrace vnitřních předpisů (soukromé) vysoké školy podle zákona o vysokých školách způsobuje jejich neplatnost v soukromém právu. Odmítl ale posoudit klíčovou otázku týkající se povahy právního poměru mezi stěžovatelkou (soukromou vysokou školou) a vedlejší účastnicí (studentkou). V rozhodnutí chybí zejména i širší úvaha nad výkladem klíčového pojmu „vnitřní předpis soukromé vysoké školy“, který není zákonem definován. Nejvyšší soud se nevypořádal ani s dalšími důležitými otázkami, jako je například vliv nedodržení veřejnoprávní povinnosti registrace na soukromoprávní poměr založený smlouvou. Vyjádřil pouze názor, že pokud nebylo nařízení rektora stěžovatelky č. 01/2015 registrováno ministerstvem, nenabylo platnosti, z čehož pak ne zcela srozumitelně dovodil, že smluvní strany mezi sebou nesjednaly poplatky.
Případ se nyní vrací k Nejvyššímu soudu, který bude při rozhodování vázán právním názorem Ústavního soudu. V dalším řízení se bude muset znovu zabývat především povahou právního poměru mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí, stejně jako materiální podstatou žalovaných nároků.
Nález Ústavního soudu II. ÚS 2694/24 je dostupný 
zde (755 KB, PDF).
Kamila Abbasi
tisková mluvčí Ústavního soudu