Ústavní soud PV 29/25
Stěžovatel se obrátil na obecné soudy žalobou proti Ministerstvu spravedlnosti o náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím, k jehož vydání mělo dojít v řízení o návrhu stěžovatelova nezletilého syna na vydání předběžného opatření ve věci ochrany proti domácímu násilí. Pokud soudy paušálně vyloučí odpovědnost státu podle zákona č. 82/1998 Sb. za zrušené předběžné opatření ve věci ochrany před domácím násilím s pouhým odkazem na obecnou úpravu předběžných opatření v občanském soudním řádu, aniž zohlední jeho specifika, poruší tím ústavně zaručené právo stěžovatele na náhradu újmy.
Mezi stěžovatelem, jeho manželkou a syny vznikl konflikt, v reakci na něj přivolala manželka stěžovatele policii. Nejstarší syn, zastoupen matkou, následně podal návrh na vydání předběžného opatření ve věci ochrany proti domácímu násilí, kterému okresní soud vyhověl. Za navrhovatelku označil stěžovatelovu manželku a stěžovatele za odpůrce. Předběžným opatřením uložil stěžovateli povinnost zdržet se vstupu do jejich společného obydlí a zdržet se setkávání se syny a manželkou. Na základě dostupných informací bylo podle soudu možné dospět k závěru, že stěžovatel se na manželce a synech dopouští domácího násilí ve formě psychického týrání, uráží a ponižuje je, je vůči nim vulgární a autoritativní. K odvolání stěžovatele krajský soud rozhodnutí okresního soudu zrušil, řízení zastavil a v dalším napadené rozhodnutí změnil tak, že se návrh na vydání předběžného opatření zamítá. Dle krajského soudu nebyla navrhovatelkou stěžovatelova manželka, nýbrž pouze nejstarší syn, jenž byl zastoupen matkou. Matku a dva mladší syny nepovažoval krajský soud za navrhovatele ani účastníky, pročež řízení ve vztahu k nim zastavil. Dále dospěl k závěru, že negativní chování stěžovatele mělo i podle nejstaršího syna směřovat pouze proti mladším bratrům a eventuálně matce, nikoli proti němu samotnému.
V reakci na to podal stěžovatel žalobu, kterou se po státu domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu byla způsobena nezákonným rozhodnutím okresního soudu, ve výši 900 000 Kč a náhrady škody ve výši 17 875 Kč. Obvodní soud napadeným rozsudkem rozhodl tak, že žalovanému ministerstvu uložil povinnost zaplatit stěžovateli 44 000 Kč na náhradě nemajetkové újmy, jinak žalobu zamítl. Konstatoval, že je splněna podmínka nezákonného rozhodnutí i vzniku újmy, avšak příčinná souvislost mezi nimi je dána pouze částečně, a to pouze v rozsahu stran manželky a mladších synů stěžovatele. Ohledně předběžného opatření ve vztahu k nejstaršímu synovi soud uvedl, že za případnou újmu, která mohla vzniknout stěžovateli, odpovídá tento starší syn coby navrhovatel předběžného opatření, nikoli stát. Odvolací soud se vesměs ztotožnil se závěry prvostupňového soudu. Nejvyšší soud rozhodl napadeným usnesením tak, že dovolání odmítl.
Druhý senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Dita Řepková) ústavní stížnosti (zčásti) vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil v částech, kterými byla porušena základní práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Právní věta:
Pokud soudy paušálně vyloučí odpovědnost státu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), za zrušené předběžné opatření ve věci ochrany před domácím násilím s pouhým odkazem na obecnou úpravu předběžných opatření v zákoně č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, aniž zohlední jeho specifika, poruší tím právo stěžovatele na náhradu újmy podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1422/24 je dostupný 
zde (512 KB, PDF).